První horečka

Aneb jak jsem se málem zbláznila. Dnes se s vámi podělím o mou zkušenost jak u nás proběhla první horečka a řeknu vám – to byl mazec se šťastným koncem! 🙂

první horečka
první horečka

Jak to všechno začalo

Bylo takhle 11 hodin 20.prosince 2016, šla jsem si už lehnout za Šimonkem a už při uspávání mi bylo divné, že usl téměr sám a skoro hned, bez dudlíku, což se u nás neděje. Ach ta ženská intuice, tušila jsem, že tahle noc bude náročná… Jak jsem si lehla k Šimonkovi do postele, ucítila jsem, jak pálí, ale neprobudila jsem ho, tak jsem na hodinu s ním usla. Jakmile se probudil, už bylo cítit, že je to tu, že zažijeme první horečku. V první chvíli jsem začala zmatkovat, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. I přes to, že jsem to měla načtené, věděla od kamarádek, je to prostě jiné, když se to stane zrovna tobě.

Během minuty jsem se srovnala, šla pro teploměr a tam bylo 39,8 °C. To jsem nečekala a šla lovit antipyretika. Naštěstí zvládl docela dobře usnout u prsa, ale léky nezabíraly, takže jsem ráno volala doktorce, která nás hned žene k ní. Ještě po nás chce chytit moč, to se nám zatím nepovedlo (pro tyto případy se nám nakonec osvědčil pytlík, který dítěti přilepíte, dáte plenu a moč se tam zachytí). Šíma už začíná být mimo, je úplně hotový a já mám fakt strach.

Doktorce se vůbec nelíbí, z usměvavého Šimonka je hadrová uplakaná panenka. Dostáváme žádanku na hospitalizaci do nemocnice. Řekla nám, že pokud nebude pít, nebude se lepšit a bude stále propadlá fontanela, musíme jet. Poslala nás ještě na krev, to byl asi nejhorší zážitek v životě. Necitlivá sestra se ušklíbá tomu, že máme o naše jediné dítě strach a že ho mazlíme, aby lépe zvládl odběr, protože velmi pláče.

Jak horečka pokračuje doma

Konečně jsme přijeli domů. Oba jsme se Šímou uplakaní, beru si ho do postele, tělo na tělo, mazlím ho. Nabízím na několikrát prso, ale už moc nemá síly. Pomohla jsem mu a trochu mléka odstříkávala rovnou na lžičku a dávala (zkoušeli jsme i trochu kojenecké vody, ale i po poradě s Niky jsem raději volila tuto variantu). Poté jsem znovu zkusila prso a už se chytl, konečně pořádně pije, hurá! Takovou úlevu si snad nedovedete představit, cítila jsem, že je to dobrý, že to dáme.

Pak už nebyly ani horečky, ani teploty a šli jsme v klidu spát. K dudlíku se nevracíme a domlouváme se, že toho vlastně můžeme využít, dali jsme to den, noc byla dobrá. Ale co mě čekalo další den, na to jsem nebyla psychicky připravená.

Myslím, že jak neměl horečky, tak už chtěl dělat rošťárny, ale nebyly síly, takže mi dopoledne nemohl usnout. Jsem stoprocentní beran, takže jsem prostě dudlík nedala, nosila jsem ho, kojila, nic. Tak jsem pak dala kočárek do bytu, ale to vůbec. V kočárku začal být ok až díky dudlíku, proto jsme mu ho začali dávat. Po pěti hodinách vyčerpávajícího boje, pláče a křiku nás obou, usl. Spinkal dlouho, nabral síly a dobrý.

Jak nám horečka změnila spoustu věcí

Byl tu ale problém s uspáváním, protože v kočárku by nebyl, prso zabralo, ale většinou to bylo na hodně dlouho. A nosit 10 kilové dítě furt, to bych nedala, ačkoliv dočasně to bylo v pohodě. Naštěstí jsem týden předtím objednala šátkonosítko Fidella a v pátek je tu očekávaný balíček, jsme zachráněni.

Jedna horečka nám překopala život vzhůru nohami. Z kočárku je nosítko, z dudlíku není nic, případně prso. Chodím si s ním jednou denně lehnout, začal spát lépe v noci a jsme oba strašně spokojení. Ale na tohle jsem předtím nebyla připravená. Jen nastala ta chvíle, kdy jsme s Šimonkem cítili, že teď je tohle naše cesta. Niky nám hodně pomohla s tímto novým začátkem, bez ní a manžela bych se asi zbláznila.

 

A co vy, jak jste prožili první nemoc? Taky se vám tím něco změnilo a nebo jste to zvládli beze změny?

2 komentáře

  • Tenhle pocit znám. Naše malá onemocněla již v šesti týdnech (narodili jsme se v chřipkovém období) a já jen seděla unavená u postýlky a kontrolovala, jestli je v pořádku. Šílený pocit v kombinaci s hormony z šesti nedělí byl šílený. Ale dalo mi to dobrou zkušenost do dalších let. Máme skvělou doktorku, která okamžitě ví, co a jak dělat a naše Elí bude bojovnice, kterou jen tak něco nesloží. Takže jen já musím ukočírovat nervy 😉

    • To máš úplnou pravdu Terko, ty děti jsou pak mnohem silnější, ale hlavně my mámy. Tak co nejméně nemocí! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *