Samota na mateřský

Chtěla bych vám napsat o tématu, které mi přijde, že je trochu tabu i přes to, že se tak občas cítí snad každá z nás. Dnes na téma samota na mateřský.

Samota na mateřský
Samota na mateřský

Samota na mateřský?

Je to pro mě hrozný paradox. Tak často si připadám sama, přitom jsem téměř 24/7 se Šimonkem, Kája nám jezdí hned z práce domů a je s námi tak často, jak to jenom jde. Myslím, že člověk, co si mateřskou neprošel, to snad ani nemůže pochopit.

Jsou to chvilky, kdy prostě reálně víš, že to není pravda, že prostě sám nejsi a i tak si tak připadáš. Mám několik teorií, proč to tak je, jednou z nich je málo kontaktu s rodiči v nižším věku, protože dřív se nevědělo to, co dnes a separace byla prostě úplně normální (bohužel se tomu ale i dnes nevyhne spousty miminek, i když už těch informací je všude tolik, co by za ně určitě dali naši rodiče). Ta samota na mateřský bývá prostě frustrující.

Kolektivní aktivity

Do začátku bych ještě řekla, že teda se Šimonkem nepraktikuji žádné kolektivní pravidelné aktivity. Zkusili jsme plavání a velmi rychle jsem pochopila, že na tohle nejsme stavění. Musíš někde být v přesný čas (a jak, když spí každý den jinak?), jsou tam různí rodiče, málokdy jsem natrefila na takové, kteří by mě neštvali (například bití ročních dětí a podobným praktikám přihlížet fakt nepotřebuji).

Je možné, že až bude Šíma starší, dopracujeme se k tomu a najdeme aktivitu, která se nám bude líbit. V tuto chvíli by to byl ale zbytečný stres pro nás pro oba a přidaná hodnota nula, nula, nic. 🙂

Kamarádky a čas venku

To ale neznamená, že jsme zavření doma, to zase opak je pravdou. Bydlíme v bytě s předzahrádkou, kterou se dá projít ven a tam je hřiště. To je prostě úplně nejlepší věc na světě. Šimonek tráví většinu dne na předzahrádce a hřišti, když jsme doma. Je tam strašně spokojený, často tam jsou děti různých věkových kategorií s rodiči a on je velmi společenský. Když mu rostou zuby, je to skvělé rozptýlení a oba tam rádi jsme.

Na druhou stranu i tady občas vidím, že je ta rozdílnost výchovy i pro některé lidi kámen úrazu. Občas se mi straní a i já jim, protože když to mlátí svoje děti, koukat se mi na to nechce a někdo prostě asi nezná jiné řešení, což mě mrzí.

Když nejsme doma, jezdíme na návštěvy, za kamarádkami a nebo třeba na nosící srazy, do parku a podobně. Dny se Šimonkem si moc užívám, jen si ještě musíme zvyknout, co dělat, když je ošklivě, protože zatím jen leze. Doma se pak nudí a venku je mokro, teď budeme mít nepromokavé kalhoty pro něj, tak snad to problém vyřeší a budeme i za deště venku celý den.

Depka den

No jo, ale pak je tu takový ten den blbec. Blbě se vyspíš, přitom to nemá důvod. Je ti nějak divně, vlastně ani nemáš chuť k jídlu. Partner tě štve, přitom ti nic nedělá. Dítě tě štve, protože cítí tvou nervozitu. Zrovna si s tebou nikdo nemá čas psát a zrovna ti všichni zruší plány. Padne na tebe úplná deka. A ty máš chlapa, dítě a skvělý kamarády a přesto si připadáš tak neuvěřitelně sama a k ničemu.

Taky to znáte? Já se vždy cítím úplně neschopně, že mě vlastně nikdo nemá rád a já tu vůbec nemusím být. Přeci jen tou mateřskou jsem i o někoho přišla, prostě nejsem schopná se dohnat s některými kamarádkami, ony nemůžou přes den, já večer. Ale i tak mám okolo sebe fakt strašně fajn lidi.

Ale ono to není vůbec o kvantitě, kvalitě, ani ničem podobném. To prostě není vůbec nic opodstatněného a to je podle mě důležité si uvědomit. Jsem prostě jen smutná, podrážděná, přeci jen se mi před více než rokem otočil život o 180°, za což jsem neskutečně ráda, ale na druhou stranu je úplně normální, že sem tam v té nové roli člověk neumí chodit.

A co s tím?

Podle mě je nejpodstatnější si tyhle pocity nevyčítat (což neumím! :D) a nechat ty pocity plynout a projevit je. Pobrečet si, politovat se, křičet, běhat, prostě co vám v tu chvíli hlava říká. Myslím, že i váš partner pochopí, že tohle nejsi ty a až se uklidníš, můžeš se omluvit a vysvětlit. Co ještě testuji, jsou Bachovy kapky. Občas mi přijde, že zaberou, ale já si většinou při problémech nevzpomněla, že je mám a pak už mi to tak neulevilo. Podstatný je se snažit i předejít těm krizovým dnům, o čemž jsem psala i v Jak zvládnout mateřskou (zde).

Pokud by ty problémy byly hlubší a člověk by se v tom všem plácal hodně dlouho, určitě doporučuji nestydět a vyhledat někoho, kdo vám s tím pomůže komplexněji. Psychoterapie není ostuda a to je další věc, o které by se mělo více mluvit. Není přeci ostuda na sobě pracovat a být lepším člověkem!

A co vy, taky vás občas samota na mateřský přepadne a nevíte kudy kam?

 

4 komentáře

  • No jé je jsem v domku pod lesem na horách na samotě, jsme tu jak v rezervaci, manžel jezdí domu pozdě odpoledne, sousedka je celkem ok, ale je často pryč, příbuzenstvo daleko, už trpím samomluvou, syn ještě nemluví, začíná lézt a psi a králíci toho taky moc neřeknou, takže si povídám se stromy a pláču a jsem melancholická. Naštěstí syn je veselá kopa tedy pokud nemá taky den blbec. No snad bude trochu změna až začne lézt. Takže to fakt znám Andrea

  • Nezatracovala bych ty kolektivní aktivity, myslim že děti potřebují sociální interakci, není vůbec na škodu, když mají něco pravidelně a existuje spoustu věcí, co dělat. U nás v pardubicích je třeba kromě plavání ještě cvičení s dětmi v houpacích sítích, to je uplně super, v září chci vyměnit plavání za sokol… taky se mi všichni rodiče nelíbí a nemám chuť se s nimi bavit, ale chodím tam kvůli sobě a synovi, ne kvuli nim. A pár maminek, se kterými se občas vídáme i mimo plavání už jsem tam také potkala. A to nejsem zrovna výřečná… 🙂

    • Tak my mezi lidi a do kolektivu chodíme, jen ne na plánované aktivity. Jak to bude dal, to se uvidí. Děkuji za názor a zkušenosti. ❤️

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *